Ta čtyřka je synku v pořádku...

Mám tři děti, jedno na vysoké, jedno na střední a jedno na základní škole. Jsem spíše pro větší inkluzi, segregaci vnímám jako něco negativního. Ovšem je otázkou, zda má být inkluze hlavním tématem debat o současném školství.

Uvědomil jsem si to i při sledování diskusí právě na téma "inkluze". Většina debat není zaměřena na snahu pochopit motivaci druhé strany, zjistit, kde jsou problémy a pak najít nějaké všeobecně přijatelné, či ještě lépe "nejlepší" řešení a na něm spolupracovat. A tím celou společnost někam posunout. Není se tomu co divit, právě na školách jsme se nic takového neučili. Ani uroveň většiny jiných veřejných debat není v tomto ohledu příliš inspirativní.

Letos v pololetí donesl syn vysvědčení z gymnázia a hned hlásil, že super, žádná trojka. Mělo to jen jeden háček a tou byla čtyřka s češtiny. Jsem v tomto směru asi ideální rodič, za to, že nejsou trojky, jsem ho pochválil a po zjištění, že čtyřka byla hlavně za větné rozbory, větné členy apod., což celé syn označil zde nepublikovatelným výrazem, jsem řekl, že to je v pořádku, protože to v životě potřebovat nejspíš nebude a že jen nesmí na konci roku propadnout.

Myslím, že větší problém než "inkluze" je to, že se v roce 2016 děti v České republice stále učí v češtině teoretické větné rozbory, příslovečná určení apod, detaily z biologie, které zapomenou hned po písemce, vzorečky z fyziky, kterým většina nerozumí, chemické reakce a mnoho dalších věcí, které většina z nás a to i vysokokoškoláků, dávno zapomněla. Kdybychom dnes jako dospělí měli znovu psát písemky ze základní školy, myslím, že velká část z nás by to jednoduše nezvládla.

Mám stále pocit, že velká část škol funguje jako ústav, který má dětem do hlav nacpat jakýmkoliv způsobem určité množství teoretických informací a dělá to proto, že je to pro děti prý důležité. Čím vyšší stupeň, tím více a složitějších informací. To ale podle mě bylo důležité možná naposledy někdy v 19. století.

Z mé životní zkušenosti vyplývá něco trochu jiného - pro profesně úspěšný, spokojený a šťastný život /a tím neříkám, že takový každý den žiju/ jsou důležitější věci než znát různá přislovečné určení, umět řešit rovnice s odmocninami nebo znát fyzikální vzorečky. Nevolám po zrušení předmětů jako čeština, matematika nebo biologie, jen myslím, že zabírají místo podstatnějším věcem pro budoucí život našich dětí. A tou druhou věcí je, že by již na základních i středních školách měla být mnohem větší diferenciace v tom, co se jednotlivé, s důrazem na "jednotlivé", děti učí. Protože pro někoho bude určitě mít smysl umět dopodrobna fyziku, zatímco pro jiného chemii. Pro všechny děti společně by to ale mělo být asi něco jiného.

Otázka zní: Podporuje náš školský systém v dětech větší sebedůvěru, kreativitu, umění řešit problémy, kriticky přemýšlet, nenechat sebou manipulovat, umět vyjádřit svoje potřeby, schopnost spolupracovat, kvalitně komunikovat, vytvářet kvalitní vztahy, mít dovednosti a návyky důležité pro každodenní život, mít dobrou fyzickou, ale vlastně i psychickou kondici?

Myslím, že odpověď na výše uvedené je spíše ne. Nedávám to za vinu nikomu, je to problém celé společnosti, pokud si neuvědomíme, že tu provozujeme nejspíš poněkud zastaralý a neefektivní vzdělávací systém, byť v dobré víře. Toto není kritika učitelů ani ředitelů ani MŠMT, je to jen pokus o zamyšlení se nad tím, zda je otázka inkluze opravdu tou hlavní otázkou, kterou by mělo české školství nyní řešit.

Myslím, že důležitější otázkou je to, co má být "produktem" celého vzdělávacího systému a jak zajistit, abychom si z generace na generaci předávali ty nejdůležitější informace, zkušenosti, dovednosti a návyky. To není otázka zda inkluze ano, nebo ne, ale co a jak změnit, aby celý vzdělávací systém měl co nejlepší smysl a efekt. Ideálně tak, aby se děti do školy těšily a viděly smysl v tom, co tam dělají.