Letos v únoru jsem jeden večer sedl do auta, nechal za sebou všechny úkoly, problémy, plány a odvezl se do psychiatrické léčebny. Ten večer jsem zjistil, že mi nezbývá nic jiného, než si přiznat, že potřebuji odbornou pomoc.
Odjel jsem z Liberce do jiného města. Nechtěl jsem, aby mi tento fakt zkomplikoval již tak náročnou pozici, kterou jako politik v regionu mám. Jsem rád, že jsem vůbec měl kam jet. Lékařka, která mě přijímala, se chovala profesionálně i citlivě. Byl jsem jí za její přístup skutečně vděčný. Pozornost, porozumění, empatie, ochota naslouchat – to vše jsou věci, které VZP asi neproplácí, které jsou ale nejen v tomto případě klíčové.
Pobyt v léčebně
Moje představa, že dostanu nějaký malý, barevný, příjemně zařízený pokoj, vzala rychle za své. Pokoj byl velký se čtyřmi postelemi, vysokým stropem a holými stěnami. Spolu se mnou tam byli pacienti s různými duševními onemocněními, prostředí samo o sobě trochu depresivní… Na druhou stranu s prášky a s tím, že většinu času prospíte, se to dá přežít.
Ze samotného pobytu mám smíšené pocity. Na jednu stranu musím ocenit přístup obou lékařek, které se chovaly odborně i lidsky, zcela adekvátně situaci - na příjmu i během pobytu. U některých sester to bylo už trochu horší. To, že máte psychické problémy, by ještě nemuselo znamenat, že se k vám někdo chová jako k nesvéprávnému dítěti či s despektem. Vždy po jídle se třeba zamykaly záchody, a než se rozdaly prášky, zůstaly zamčené. Když jsem viděl výdejní okénko na léky a vyvolávání pacientů, nemohl jsem si nevzpomenout na Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem. Samotnou kapitolou je kvalita jídla. Se zdravou či alespoň racionální výživou to nemělo nic společného. Zelenina a ovoce zde byly jen v časopisech a televizních reklamách... Pokud někoho napadne, co jsem to řešil, když jsem tam byl s depresí, tak chci jen podotknout, že dvacet let platím zdravotní pojištění a zatím jsem ho příliš nečerpal. Lepší strava by tedy VZP určitě nezruinovala.
Nejsem „těžký případ“, takže mi stačil několikadenní pobyt. Trochu jsem se dospal, začaly působit prášky. Nejprve rychle Neurol, později naběhl Citalec a po týdnu doma jsem se mohl vrátit do "normálního" života. Po deseti letech s depresemi jsem se nyní rozhodl o tomto problému, který mají spolu se mnou jen v ČR tisíce nebo spíše desítky tisíc dalších lidí, promluvit veřejně.
Jak jsem zjistil, že mám asi deprese?
V mém případě deprese přicházely postupně během více let. Možná to byly na začátku jen běžné výkyvy nálady. Vlastně ale asi tak úplně běžné nebyly, když jsem již před mnoha lety začal chodit na psychoterapii. Zlom přišel jednoho léto, kdy jsem jednoho rána zjistil, že pro mě téměř všechno ztratilo smysl. Nebyl jsem schopen se donutit normálně fungovat. Ležel jsem, nemluvil, nejedl, tupě zíral do stropu, na víc jsem neměl. Vůle odešla.
Díky pomoci partnerky jsem navštívil psychiatra, kde jsem dostal svůj první předpis na antidepresiva s upozorněním, že nástup účinku trvá zhruba 14 dní. Stav se upravil, byl jsem zase schopen normálně fungovat. Po nějaké době jsem si myslel, že už jsem v pořádku, prášky vysadil a deprese se po nějaké době vrátily. Tento cyklus jsem od té doby absolvoval zhruba třikrát, čtyřikrát.
Přemýšlel jsem, kde se moje deprese vzaly. Myslím, že v mém případě jde o důsledek dlouhodobého stresu, který vede k „vyčerpání“ až „totálnímu vyčerpání“ právě oné životní vůle.
To, jak dojde k vyčerpání právě oné životní vůle, je u různých lidí různé. V mém případě jsem pracoval jako šéf neziskové organizace, což byla náročná manažerská práce od rána do večera za málo peněz. Stále jsem řešil nějaké problémy včetně partnerských (kdo je nemá…). Když se k tomu přidala politika, zátěž se zvětšila. K tomu nastoupily osobní útoky ze strany těch, které jsem kritizoval - místní politicko-podnikatelský blok, který umí sáhnout i na peníze a existenčně vás ohrozit. To začalo postupně devastovat i vztah, rodinu, což se posléze zacyklí a vznikne situace, která vyústí v krizi. A pokud nenacházíte řešení, začnete ztrácet smysl života a nastoupí deprese. U mě to byl postupný vývoj, po schodech na dno až do sklepa.
Napadl mě kdysi takový příměr. Ve středověku byly různé nemoci, např. mor, které důsledkem špatné hygieny fyzického těla a fyzického prostředí přecházely až v epidemie. Toto jsme ve vyspělých zemích v zásadě vyřešili. Jenže vedle těla je tu i duše. A ta může trpět stejně jako tělo. Je-li oslabená a pod náporem, může onemocnět. Myslím, že současná celosvětová epidemie deprese je hlavně nemocí duše - míra stresu, negativních zpráv, konkurence či tlak na výkon je často až nesnesitelný.
A jak na tom jsem dnes?
Dnes vypadám spokojeně a vyrovnaně. Máloco mě rozzlobí, často se usmívám, život pod tlakem zvládám. Snažím se vyhýbat stresovým situacím. Tak mám deprese nebo ne? Díky práškům, které mi umožňují normálně fungovat, právě ne, což se ale může po jejich vysazení rychle změnit…
Jako politik jsem váhal, zda odhalit tuto svoji slabinu. Dlouho mi trvalo, než jsem to řekl nejbližším spolupracovníkům. Nakonec jsem musel, protože moje chování a výpadky u nich vzbuzovaly oprávněné otázky. Ještě v únoru jsem měl obavu z toho, že to vyjde najevo a odjel na léčení mimo Liberec. Potom mi ale došlo, že to chci otevřít. Jako když někdo v minulosti přiznal, že je homosexuál, tak já říkám, že mám deprese. Navíc věřím, že to může pomoci i dalším lidem, kteří s tímto problémem bojují. Mnozí ani nevědí, že ho mají, a že je to problém léčitelný či řešitelný.
Mám pocit, že pokud bych změnil životní styl, odešel z politiky a "odstřihl se od společnosti a jejích problémů, nebral to jako věc, které se mám věnovat", že bych se dostal do klidu a postupně uzdravil a obešel bez prášků. V současné situaci to ale není možné a volím tedy raději život s prášky, který mi umožnuje dělat to, v co věřím.
Mít depresi není ani móda, ani nic k odsouzení. Je to nemoc jako každá jiná, v tomto případě nemoc duše, ne těla. Neměla by se podceňovat, je devastující a lze ji léčit. Jako se léčba cukrovky neobejde bez inzulinu, i při léčbě deprese mohou zásadně pomoci léky. I proto jsem se o tomto doposud částečně tabuizovaném tématu rozhodl promluvit.
Pokud máte pocit, že jste na tom podobně jako já, nebojte se obrátit na odborníky, přátele, kohokoliv, kdo vám může pomoci. Deprese je příliš těžký soupeř a není žádná ostuda si přiznat, že potřebujete pomoc.
Byl bych rád, kdyby se o problematice depresí, stresu, vyhoření, které mohou zavinit i rozpad rodin, a dalších souvisejících věcech, vedla větší diskuse. Přijde mi to minimálně stejně důležité jako diskuse o DPH, HDP, EET apod. Osobně to vnímám jako jeden z hlavních problémů naší technologicky vyspělé společnosti. I proto jsem se rozhodl o tomto otevřeně promluvit. Třeba to pomůže k naplnění přání jednoho známého muže: „Kéž jsou všechny bytosti šťastny“.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pokud by Vás zajímal můj rozhovor na toto téma s Danielou Drtinovou, odkaz jezde.
