Trestáme ty nejvíce zraněné...

Pan Gabor Maté je světově nejproslulejším expertem na téma dětského traumatu a jeho vlivu na vznik závislostí. Jeho věta "Trestáme ty nejvíce zraněné" je za mě osobně trefa do černého a jeden z největších objevů posledních let.

Myšlenka je to tak revoluční, že se ji hodně lidí bude zprvu možná zdráhat přijmout. Ale myšlenka pravdivá, jdoucí až k jádru problému. Je přitom jedno, co trauma způsobilo. Když se nad tím zamyslíte, a odhlédnete od projevů chování lidí nejvíce zraněných, k příčinám jejich chování, začnete si uvědomovat, že odsuzovat a trestat je je jedna z nejzbytečnějších věcí na světě.

Jen v samotném rozhovoru je několik pozoruhodných myšlenek. Třeba ta, že zdravotně je čistý heroin méně závadný než alkohol nebo cigarety. Že drogy jsou často lékem pro ty, kdo zažívají celoživotní bolest z dětských traumat a zranění. Že závislí na něčem jsme téměř všichni, protože nějaké trauma z dětství si neseme také skoro všichni. Že závislost je vlastně snaha vyřešit a přehlušit vnitřní psychickou bolest, kterou člověk cítí. Drogy, alkohol, sex, práce, nakupování, sport, jídlo - cokoliv se může stát náplastí na naše vnitřní zranění a závislostí, která nám v důsledku může dále ničit život.

Že je sakra těžké z toho kruhu utrpení vystoupit, protože souvisí s biochemickými procesy v našich hlavách, které není vůbec snadné ovlivnit a které jsou často špatně nastavené již z dětství. Že si velká část lidí asi svá traumata a závislosti možná ani neuvědomuje, protože jim to přijde "normální" Že ve vězeních držíme z velké části ty, kdo zažili v dětství více traumat najednou. Že v Kanadě patří polovina žen ve věznicích k původním národům, ačkoliv v populaci tvoří jen několik procent. Podobně jsou na tom černoši v USA. Ty, co dostávali v minulosti od mocných "kartáč", dnes často držíme ve věznicích. Jak velký omyl, jaká nevědomost. Kruh utrpení se točí dál. Připomíná to z minulosti "léčení" duševně nemocných proudem ledové vody.

Pro mne je to jako zjevení, ten chlap (mimochodem také s pár traumaty a závislostmi, se kterými se pere celý život). Pomalu jsem k něčemu podobnému docházel vlastním pozorováním, čtením, rozhovory a přemýšlením taky. To jsou ty moje příspěvky o "potřebě pochopení, namísto odsuzování", těch, co se chovají často nepřijatelně, strašně, patologicky, násilně. Skvělý rozhovor, mám o čem přemýšlet a jdu si koupit nějakou jeho knihu…