Jan Korytář

„Ty hajzle jeden!“

5. 04. 2016 9:55:37
Jsem otec tří dětí. Vím z vlastní zkušenosti, že je při jejich výchově někdy náročné, či přímo nemožné udržet nervy na uzdě. Někdy jsem se za své jednání jako rodič styděl. I proto vznikl tento článek o dětech - "malých hajzlech".

Byl jsem s kolegyní na obědě v jedné liberecké čínské restauraci, byli jsme zabráni do našeho rozhovoru. Už ani nevím jak, ale mou pozornost odvedl hluk od vedlejšího stolu, kde brečela asi tříletá holčička, a pak jsem si hned všiml jejího pětiletého bratra. Ten seděl vedle ní, díval se do země a před někým uhýbal. Před kým, to nebylo vidět, ta osoba seděla za kolegyní. Když jsem se vyklonil, nespatřil jsem jejich matku, ale podle věku zcela jistě babičku. Byla celá nasupená. Tomu malému klukovi dost agresivně cosi vysvětlovala, jeho mladší sestra v čele stolu plakala.

Když jsem se zaposlouchal do jejich rozhovoru, či spíše do toku výhrůžek ze strany té starší paní, nevěřil jsem svým uším. Asi sedmdesátiletá upravená paní nahlas nadávala tomu malému klukovi do hajzlů. Slyšeli to všichni u vedlejších stolů. Její jednání v dětech nevzbuzovalo nic jiného než strach. Rozčilená stará žena, kluk zírající zaraženě do země, brečící holčička. Rozpaky, smutek i rozhořčení vyvolávající okamžik...

Možná jste podobnou situaci zažili ve veřejném prostoru taky. Většinou jsou to matky, kterým povolí nervy, a které se ke svým dětem i na veřejnosti dokáží chovat dost agresivně. Dítě pláče, naříká a matka, otec či jiný člověk, ať už z jakýchkoli důvodů, nejsou schopni či ochotni ho vzít do náruče, utěšit, pomoci mu překonat jeho problém. Křik nebo naopak nevšímavost a tvrdost dospělých nic neřeší, pouze zraňují dětskou duši, která si v tu chvíli neví rady sama se sebou.

Jak se přitom cítíte vy? Pro mne jsou tyto situace dost nepříjemné. Respektuji ovšem hranici, kdy je dítě se svou matkou, a nikdy jsem ji zatím nepřekročil. Vlastně jednou ano. Šla proti mně vytočená matka se třemi dětmi. Jedno nesla na rukou, táhla velkou tašku a evidentně byla na pokraji sil. Děti brečely, ona měla za sebou nejspíš perný den, možná problémy doma. Byla zcela mimo. Děti vláčela a střídavě jim hrozila a nadávala. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale nějak instinktivně jsem k ní tehdy přistoupil a řekl, že vidím, že má asi náročný den, a že vychovávat tři děti není žádná sranda. Nabídl jsem se, že jí pomůžu s tou taškou. Na tváři se jí objevil takový ten provinilý úsměv, trochu se uklidnila a překvapené děti přestaly brečet. Šli jsme chvíli společně k autobusu, situace se zklidnila. Pak rodina společně nasedla a odjela.

Na tento zážitek jsem si vzpomněl u zmiňovaného oběda a podruhé v životě překročil onu hranici. Udělal jsem tři kroky k té malé holčičce, která se nemohla utišit. Její pláč jen zvyšoval babiččinu agresivitu, nedokázala vnučku ukonejšit. Pravděpodobně si kdysi sama prošla podobnou výchovou. Holčička se až zajíkala, v ruce měla lahvičku, ale napít se v tu chvíli nemohla, takový ten začarovaný kruh. Když jsem na dítě začal poklidně mluvit s chlácholivou intonací v hlase: „Copak se děje? Chceš se napít?“, dotkl se jí rukou a pomohl jí se uklidnit, dokázala se napít a skutečně se pomalu uklidnila. Stará žena na to reagovala slovy, že to je rozmazlený fracek, a že není možné se k ní takto chovat, protože si bude dělat, co chce, a že se u jídla nepije.

Odvětil jsem, že dítě potřebovalo jen uklidnit, a že není vhodné nadávat dětem stylem: „Ty hajzle jeden!“ Paní nechápala a trvala si na svém. Zkusil jsem ji to vysvětlit na příkladu, že je to podobné, jako kdybych ji já začal nahlas před všemi nadávat: „Ty stará krávo!“, což by jí asi také nebylo příjemné. Důchodkyně byla ale dost rozčilená, takže v tu chvíli rozhovor neměl moc smysl.

Když se holčička uklidnila a napila se, její bráška zvedl oči, začal se usmívat a donesl jí malý bonbón, což asi nebylo v době oběda ideální, ale v tu chvíli šlo o výraz jeho péče a lásky o malou sestřičku. Tak jsme ho společně rozbalili a výsledek? Oběma dětem se viditelně ulevilo. Na závěr jsem ještě řekl té staré ženě, že vím, jak je to s dětmi někdy těžké, ale že není dobré a přijatelné jim sprostě nadávat, a že někdy jen potřebují pomoc. Pak jsme s kolegyní z oběda odešli.

Proč to celé píšu? Možná proto, abych dodal odvahu všem, kteří podobné pocity a situace také někdy zažívají. Naučme se překonávat vlastní ostych a zkusme pomoci těm, kdo si v těchto okamžicích sami pomoci neumějí. Nechci odsuzovat tu babičku, nejspíš jen převzala to, čím si kdysi sama prošla, kritika by k ničemu nevedla. Neodsuzujme přetížené a unavené matky, kterým někdy povolí nervy. Nenechávejme je ale v podobných situacích bez pomoci.

Jak se pomalu učíme chápat, že domácí násilí je nepřijatelný způsob řešení konfliktů, mohli bychom za své přijmout, že sprosté nadávky či fyzická agrese vůči malým dětem ze strany nás dospělých jsou stejně nepřijatelné. Neměli bychom před tímto jednáním zavírat oči a dělat, že se nás to netýká. Podaná ruka, slova, která, projeví účast, to vše dokáže rozetnout začarovaný kruh. Chce to jen trochu odvahy a empatie. Navíc nikdy nevíte, kdy podobnou pomoc budete potřebovat sami...

Zvyšte článku karmu!
Autor: Jan Korytář | | karma: 42.29 | přečteno: 11317 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 24 příspěvků.
Poslední z 11. 4. 2016, 13:19

Poslední články autora