okupace (Jan Korytář)
Když jsem si to takto srovnal, samotného mne to překvapilo. Uvědomil jsem si, jak na jedné straně zapomínáme a na druhé straně přeháníme a napadlo mne u toho několik myšlenek:
1. Přesto, co nám Němci kdysi způsobily, s nimi dnes máme celkem dobré vztahy, včetně mne. Dokážeme spolu vycházet přesto, že oni nás napadli a chtěli vyhladit a my je pak vystěhovali a připravili o domovy. Hranice a odsun, které nás po roce 1945 oddělily, uklidnily situaci a později umožnily mít opět dobré vztahy, i díky vzájemným omluvám za způsobené utrpení a ztráty. Čas dokáže vyléčit mnohé rány. I mezi kdysi nepřáteli na život a na smrt. Věřím, že podobně to bude možné jednou i mezi Rusy a Ukrajinci, nebo Židy a Palestinci. A čím dříve ten proces urovnání vzájemných vztahů začne, tím lépe.
2. Dopady sovětské okupace jsou ve srovnání s tou německou podstatně, řádově, zásadně menší. Většina zabitých přišla o život neúmyslně, vlivem dopravních nehod. To je zcela něco jiného, než to, jak probíhala okupace německá s jejím systematickým vyvražďováním a plány na asimilaci. A tento fakt srovnejme s tím, jak se chováme k Němcům a Německu a jak k Rusům a Rusku.
3. Možná bychom se měli přestat dojímat, jak jsme po roce 1968 trpěli díky "rusákům" a měli bychom si konečně uvědomit, že normalizace a to, jak probíhala, bylo hlavně "naše dílo", nás Čechů a Slováků. Ano, Sovětský svaz tu měl vojenské základny, ale náš vnitřní život, to, co se týkalo každodenního života, to řídili Češi a Slováci. To nebylo jak za německé okupace. Jenže svalovat hlavní vinu na "rusáky" je pohodlnější - nemusíme se přitom podívat pravdě od očí a můžeme si uchovat iluzi o trpícím národě a tom, že jsme byli obětí, i nadále. Kdo se trochu zabývá psychologií, ví, k čemu stylizace do role oběti vede a proč do této role někteří lidé (nebo i národy) unikají.
4. Znovu je dobré si připomenout, kolik lidí a ze kterých zemí (viz tabulka) padlo při osvobozování naší země, aby skončila okupace, která začala právě 15. března 1939. Z tohoto úhlu pohledu vidím zpětně natírání tanku na růžovo a odstranění sochy maršála Koněva jako výraz velké neúcty a ubožáctví dnešních "bojovníků za demokracii". Jsou to pro mne podobní ubožáci jako ti, co dříve odstraňovali sochy Masaryka. Tady by bylo dobré si uvědomit, jak právě takovéto akce našich "hrdinů" asi vnímali v minulých letech v Rusku, když se podíváte na počty mrtvých, kteří padly při osvobozování naší země. Stydím se, při uvědomění si těchto souvislostí německé okupace, za všechny ty naše "hrdiny - natírače a odstraňovače soch".
5. Takže ještě jednou - na jedné straně půl milionu mrtvých a dnes dobré vztahy a tak trochu vzhlížení k Německu a na druhé straně tisíckrát méně mrtvých, jejich odchod bez krveprolití a naše opovrhování Ruskem. A to mluvím o době dávno před napadením Ukrajiny. (Ruskou agresi vůči Ukrajině celou dobu jednoznačně odsuzuji)
To, co píšu, není ani dezinformace, ani ruský narativ, ani Putinova propaganda, jak zas budou někteří tvrdit. Je to úvaha člověka, který se narodil jako Čech, nechystá se tuto zemi opustit, zajímá ho budoucnost naší země a jeho vlastních dětí. Zajímá ho hledání toho, který pohled na naši minulost a současnost je pravdivější a co jsou spíše báje a pověsti. Zajímá ho to, zda se jako národ chováme dospěle, nebo spíš jako malé ublížené děcko nebo někdy dokonce jako "fracek". A co by mohlo vést k tomu, abychom dospěli. A proto si dovolím psát i o nepříjemných souvislostech a ukazovat nepříjemné až nepřijatelné úhly pohledu. Nepravdivé ale nejsou.
Věřím, že tímto příspěvkem podpořím diskusi na téma naší nedávné minulosti i současnosti a počítám s tím, že některé reakce nebudou asi pozitivní. A chci připomenout tuto statistiku letos ještě dvakrát - při výročí osvobození v roce 1945 a při výročí napadení země v roce 1968.
Předem díky za vaše názory a případné korekce a doplnění zveřejněné tabulky.
Pozn. Čísla v tabulce pocházejí z internetu, zejména wikipedie a několika článků. Mohou tam být drobné odchylky, které ale nemají vliv na základní porovnání obou okupací.
